Už je tomu dost let, co jsme se s rodinou rozhodli strávit léto poskakováním po ostrovech v Karibiku. Začali jsem končinou dost blízkou – pouhé tři hodiny letu z New Yorku. Autem z domova mi to tam na letiště J. F. Kennedyho trvá trošku déle. Takovou výhodu ale kalily jiné okolnosti. State Department tehdy – a nejen tehdy – varoval o tamějších obtížnostech: návštěvníkům nelze zaručit bezpečnost (což ta se dá někde stoprocentně zaručit? Ve Vatikánu, možná.), na letecká spojení nelze spoléhat (erratic flight schedules), pravděpodobnost domorodých, nezřídka krvavých nepokojů. Hodně voodoo, nezaměstnanosti, negramotnosti, největší bída v oblasti od Aljašky až po Antarktidu. Pokusy zavádět v takovém prostředí demokracii zpravidla pominou jeden den po volbách. Pocity neřešitelné beznaděje.

Haiti, ovšem. Velikostí země i počtem jejího obyvatelstva téměř jako Česká republika, ale jinak naštěstí nic společného. (Když jsem ale sepisoval knížku o Československé socialistické republice let šedesátých, dostal jsem se k údajům, že v roce 1963 ve zpraseném hospodaření dosáhli světový rekord Antonín Novotný a Papa Doc Duvalier.) Haiti se stalo první republikou v latinské Americe a úplně nejprvnější černošskou republikou kdekoliv na světě.

O ostrov Hispanola, Kryštofem Kolumbem či Kolumbusem v roce 1492 objeveném, se dělí s Dominikánskou republikou a jejich společnou hranicí je pohoří, jímž Haiťané pronikají k sousedům za prací v podmínkách vydatného vykořisťování. Oba státy na témže ostrově dělí nejen vysoké kopce, ale i historie, tři století kolonialismu, započatého Španěly. Těm se podařilo vytvořit plantáže a při té příležitosti i zcela zdecimovat původní obyvatelstvo. Dominantní role se nezamlouvala francouzské monarchii. Ta koncem 17.století se dohodla se španělským mocnářem a výsledkem bylo toto rozdělení, jež trvá dodnes a zřejmě napořád.

Míjíme Kubu, k cíli nám chybí necelých sto kilometrů, již brzo se bude přibližovat kreolský svět. Trocha historie: V roce 1791, čili pouhé dva roky po pádu Bastilly a vypuknutí francouzské revoluce, na ostrově zaduněly voodoo bubny, otroci se vzbouřili, zapalovali plantáže a masakrovali plantážníky. Došlo ke kontrarepresáliím, všelijakým komplikacím,a za další dva roky ke zrušení otroctví. Černošská armáda pod komandem rovněž černocha Francois Toussainta, též známého jako Toussaint L’Ouverture, se utkala se španělskými a britskými jednotkami – se závěrečným prospěchem pro Francouze. Ti se vítěznému Toussaintovi revanžovali povýšením na guvernéra celé oblasti Jenže ten je zklamal, proti kolonizátorům ve francouzském provedení rovněž se zbraní povstal, což přimělo Napoleona k vyslání armády prekérní situaci znormalizovat. Toussainta se podařilo lapit a zbytek života strávil v jejich vězení. Jenže válečný střet pokračoval, v něm se vyznamenali tři černoští generálové. Socha jednoho zdobí tamější hlavní město. V roce 1804 došlo k onomu prvnímu vyhlášení nezávislosti v latinsko-americké hemisféře. Z původního celoostrovního Saint Domingue¨vzešlo označení Haiti – prý doslova „Zvláštní krása.“

Z ebenových prezidentů se stali císařové, vraždy stíhaly jiné proradnosti a na největšího megalomana to dotáhl panovník Henri Christophe, který v divočinách stavěl hrady a zámky, včetně kopie paláce Sans-Souci. Ve výši jednoho kilometru nad mořskou hladinou, s vynikajícím výhledem do dálav, vznikla veletvrz Citadelle se čtyři metry silným zdivem. Téměř čtvrt milionu na takovou robotu nahnaných osvobozených otroků se plahočilo s transportem tisíců tun materiálu, kanonů, všeho možného, v očekávání útoku Napoleona, který se ale nikdy nedostavil. Megaloman Henri Christophe povýšil jednoho pochlebníka na vévodu z Marmelády.

Přistáli jsme, snad jediní turisté toho dne. Netřeba vyměňovat peníze, dolar tam byl a třeba stále ještě je jedním ze dvou legitimních platidel. Ba i anglicky se lze domluvit v zemi dvoujazyčné (franština a kreolština).

To tehdy už bylo po smrti diktátora, známého jako Papa Doc. Francois Duvalier, původním povoláním lékař, vzhled zlověstného antracitového chrousta, vládl od roku 1957 až do své smrti v roce 1971. Žezlo převzal jeho obloustlý synáček Jean-Claude Duvalier, rovněž značně zkorumpovaný, dost pod komandem své energické hamiždné manželky. Sice též prohlášen prezidentem na doživotí, ale došlo k jednomu z převratů a jeho spěšnému objezdu do exilu na Riviéru, kde se mu v překvapivě krátké době podařilo probendit přivezené ukradené miliony peněz.

Taxikem do hlavního, téměř milionového města Port-au-Prince. Doprava dost chaotická po povrchu nevalné úrovně. Tak tady se za volant k popojíždění na vlastní pěst asi neposadím. Určitě neposadím.

Není náznaku, kde co kam vede. Dokonce i na hlavních ulicích hlavního města, kde visívala jakási identifikace té které avenue, plechové cedulky dosáhly stavu nečitelna. Turistické informační středisko, státní či soukromé, nebylo k nalezení. Silniční mapa země nebyla k sehnání. Ovšem proč třeba mapy, ukazatele cesty, když není silnic a není co ukazovat. Takže sejde z navštívení Citadelle na Cap-Haitian, chátrajícího dědictví mentálně ne zcela vyrovnaného císaře, povyšujícího oblíbence na vévodu z Marmelády.

Jdeme na procházku., míjíme baráčky v pastelových barvách, některé z nich dost na spadnutí. Prostory k občerstvení, sklínka s rumem za dvacet haléřů. Usedli jsme a kolem pobíhali ještěrky značné velikosti. Žebrající potěr i dospělé prosebnice. Některé kouřily fajfku. Ženy s překvapivě hebkou pletí, barvy kávy s různým přidáním mléka. Dost naléhavé dožadování, ale bez oné agresivní zloby, s jakou jsem se setkával v Indii.

V parcích potkáváme dost napoleonsky vytesané sochy někdejších velikánů v sedle ořů. Národní muzeum, údajný to klenot, uzavřeno, bez vysvětlení. Nalézáme však mauzoleum s ostatky doktora Duvaliera. Cosi pietního a též jaksi zlověstného. Za ohradou byly k vidění komíny do modra, na způsob dětské malovánky pekla. Přiuseknuté komíny pekelných pecí a též koncentráčnických krematorií. Prezident Duvalier si potrpěl na voodoo a obcoval s nadpřirozenem. O krutost v zemi se mu nejvíce starali tak zvaní Tonton Macoutes – černí to esesáci, estébáci.

Došli jsme k prezidentskému paláci, bělejšímu než washingtonský White House.
Na zahradě kulometná hnízda a kolem se pohybovaly a hýkaly husy ordinérního středoevropského vzhledu. Za hradbou strážní vojáci se tvářili vlídně – žádný náznak britské ztrnulosti v medvědích čepicích, bez pohnutí před provokujícími turisty.

Po návratu do New Yorku jsem se o zkušenosti zmínil českému příteli z našich starých pražských studií, který se v latinsko-americké hemisféře znamenitě vyzná. Odvětil, že ještě nedávno se nikdo k prezidentskému paláci nesměl přiblížit a vládce na zahradě parkoval tanky a dělostřelectvo.

Vypravil jsem se na audienci k důležitému ministrovi. Pochvalně jsem se zmínil o odlivu teroru, vyprázdňování mučíren a přeptával se na palčivé neduhy doby. Ministr zejména zdůraznil potřebu zahraničních investic, že třeba zdrojů, aby se budovalo a lid byl zaměstnatelný. Dosavadní činnosti bylo málo: zejména výroba a vývoz baseballového vybavení a též vlastní krve do Ameriky. Tento export vbrzku pak utrpěl oprávněným podezřením kontaminací – H.I.V.

Lid má kromobyčejný talent výtvanický. Haitské malovánky, Henri Rousseau a la Creole. Návštěvníci snadno získají dojem, že každý domorodec tam maluje. Škvár ovšem převládá, nicméně neškváru je tolik, že si vždy lze za pakatel dobře vybrat. Dodnes mi tu před nosem visí olejová malovánka za pět dolarů, za koupená na hlavním jarmarku s jménem Iron Market, přecpaném, mnohadecibelovém mraveništi, vždy tam v nebezpečí být zavalen a usápán chtivými prodavači.

Haiti inspirovalo Grahama Greena při psaní žánru s politickou a špionážní tématikou. Do oněch časů jsem poněkud vplul po soumraku a vstupu do nobl zahradní restaurace s tropickým dekorem a nashromáděným kreolským kumštem. Představil jsem se se zahraničním doporučením paní majitelce – vídeňské noblesní dámě, jež kvůli svému židovství upláchla z rodného města a osud ji zavál a permanentně zakotvil na takové adrese.

Jedině taxíkem, vyhýbat se přecpaným autobusům! Varování jsme ignorovali a v napěchovaných domorodých vehiklech se pustili do inspekce okolí dojet co nejdále, což zas tak moc daleko ovšem nebylo. První zastávka Pétionville, pěkně v kopcích na dýchatelnějším, méně tropickém vzduchu. Tam žije smetánka v luxusních vilách, potentáti, dokud je politická nepřízeň doby nevyžene do emigrace.

I na vzdálenějších adresách, v malinkých vískách, jsem okukoval kumštýřské galerie, a zejména, s magnetofonem v pohotovosti, zpovídal mládež o jejích plánech a uskutečnitelnosti jejich nadějí. Snad bez výjimky každý bažil z ostrova odjet – do Ameriky, nejraději do frankofonního Montrealu v Kanadě. Mnohým se to časem podaří, jiní mnozí však zahynou při pokusu v bárkách překonat vzdálenost nebezpečnými vodami ke kýženému břehu.

Nemohu pominout chválu jednoho haitského produktu a sice rumu: Jan Barbancourt Distillery, výrobky s exotickou příchutí – hibiscus, mango, papaya, nougat, spice. Nejvíc jsem tam při ochutnávaní velebil variantu kokosovou.

Obšírná by byla rekapitulace následných politických vývinů, převratů, podtrhů, vzestupů a pádů. Jean-Bertrand Aristide, původně katolický kněz, poté páter vyklouz a příznivec Fidéla Castra, postavy jako René Theodore, generální tajemník komunistické strany se zkratkou PUCH (United Party of Haitian Communists), povýšen dokonce na předsedu vlády, načež vojáky spěšně zapuzen. Násilí, povstání, zahraniční intervence donutit toho kterého despota k „honorable retirement.“ Po svržení Aristida v roce 2004, země se dostala do péče OSN, 7.000 vojáků pod komandem brazilského důstojníka. V dubnu 2008, zvýšení cen potravin působily povstání, jež smetlo předsedu vlády Jacques-Edouard Alexise.

Politické nepokoje navíc komplikuje nepřízeň přírody. Na podzim 2008 ostrov zasáhly čtyři děsivé vichry, z nichž tři s intenzitou hurikánů, za jednu noc napadl metr vody, následoval příval bláta, bahna. Gonaives, čtvrté největší město (300.000 obyvatel), náhle obklopeno novým jezerem, ztráty na majetku – včetně 160.000 utopených koz – je v porovnání odhadován na dvanáctinásobek spouště, způsobené hurikánem Katrina v USA.

Haiti – ona „zvláštní krása.“ Skutečně zvláštní. Nic mě nepudí tam vbrzku znovu zamířit.

Autor: Ota Ulč