ČERSTVÁ  PLAVBA  – 6:  VIETNAMSKÁ  PEVNINA  KONEČNĚ  V DOSAHU

            Nha Trang – někdy psáno jako Nhatrang v této jednoslabičné zemi -  je město spíš skromného rozsahu (asi jako Brno), v porovnání s Danangem a ovšem daleko obrovitějším Saigonem.  Jednak má svou moderní západní tvář, s kilometry písčitých pláží, s řadou rapidně přibývajících hotelů, nočních klubů, místní to Riviéra, téměř i Hollywood. Přízemní a též podmořské radovánky, nořit se do průzračných hlubin, s expedicemi na blízké ostrůvky nezřídka podivných tvarů. A se strmými kopci, téměř  horským panoramatem v pozadí. Příroda, písmeno P, ale nebude naším primárním magnetem. Proč se hnát k plážím, jakkoliv náramným, na opačný konec světa, když jich doma – na Floridě a nejen tam – máme habaděj?

S druhou tváří města se pak lze seznámit po několika krocích od břehu, s pilným provozem, obchůdky,  s dojmem staré Číny, až pak dospět do dávnověku, k historickým památkám dávných civilizací, v nichž se my outsideři určitě nevyznáme.

Volendam  se přibližoval k cíli v ranním oparu. Představují se obrysy, výsledky stavebního poválečného ruchu, s několika i polomrakodrapy. Hodně plavidel, maximálně  deset metrů velkých či malých, barevně pomalovaných, zdroj živobytí buď rybářům nebo přepravcům na mnohé blízké ostrůvky sem a tam.   Někteří autentičtí lovci ryb si tam počínali unikátně: své činnosti se totiž věnovali v jakémsi kulatém plavidélku, prý z bambusu, v jakémsi to koši či sudu, v půlce rozloupnuté skořápky, asi jen jeden metr prostoru, na vlnách se kolébat a úlovků se zmocňovat.

Dorazili jsme k molu okrášleném vítacím transparentem WELCOME  VOLENDAM, s uniformami mnohých imigračních činitelů a se špalírem švarných ženských postaviček. Z naší verandy je fotografuji, je jich deset, na sobě mají lehoučké svůdné odění ao dai  v různých pastelových barvách, půvabná elegance a na hlavě každé té fešandy tradiční vietnamské cosi – klobouk, čepice, pokrývka  komického tvaru. Nepominutelná zejména v zemědělství, tak vídáme v dokumentárních záznamech.

Při včerejší palubní instruktáži jsme se dozvěděli, že místní měna se jmenuje dong  a za jeden americký dolar dostaneme 17.750 dongů, což mi pak vychází na výměnný kurs jednoho tisíce dongů za jednu českou korunu. U toho pak praktická informace, že imperialistický dolar tam funguje jako zcela legitimní, ač oficiálně nezdůrazňovaná měna.

(„Ono se to nemá, ale každý to dělá“, takto doslova, byť ovšem nikoliv česky.)

Zblízka jsme obhlédli ony vítající, omamně pěkné krasavice, a pominuli autobusy připravené pro turisty na předplaceném a nehorázně přeplaceném zájezdu.  My že se vydáme na vlastní pěst, nabýt tak zkušenost s počínáním v místních tržních podmínkách.

Hned za bránou jsme zavaleni nabízeči služeb, prodavači všemožného nepotřebného zboží – zejména zelené, hodně tmavé brýle, hodinky pašované, padělané či obojí,  ony konické klobouky – ideální pro případ, že bych momentálně spěchal sázet či sklízet rýži. Trička s portréty Hočimina, Che Guevary,  Baracka Obamy, jaký to výběr, a ve velkém množství bolševické čepice, vojensky brčálově zelené, krášlené rudou hvězdou.

Na  požadovanou cenu za cokoliv je radno reagovat maximální nabídkou její poloviny. Potřebujeme taxi dopravit nás k pamětihodnostem dávného data – čili k písmenu D (dějiny).  Po zdařilém usmlouvání, šofér se musel vypořádat s překážkou v podobě vojenského strážce. Sledoval jsem jejich dohady, mně ovšem nesrozumitelné, jejich gesta již srozumitelnější. Úplatek poskytnut, problém vyřešen, korupce bují i v těchto končinách.  Nepodceňujme však její blahodárnost – však umožňuje, věru humanizuje mezilidské počínání.  Přece každý, aspoň trošku normálně uvažující člověk dá přednost podplatitelným tyranům.  Však i Slánský by byl ocenil příležitost poskytnout všimné, aby se nevěšelo.

Odjezd po kvalitní vozovce podél oné velebené, mnohakilometrové pláže.

Míjíme pečované parky, zachovalou koloniální výstavbu, luxusní novostavby, ale nejmohutnějším dojmem nás zasahuje místní doprava. Jako důkaz dřívějšího, obtížně uvěřitelného tvrzení, že Vietnam s víc než osmdesáti miliony obyvatel má vskutku k dispozici víc než čtyřicet milionů motocyklů, naštěstí skrovné kubatury. Bravurně, virtuozně se proplétající. Smrtelných karambolů denně bývá v průměru asi třicet, zázračně málo při takovém provozu.

Z opěvovaného pobřežního boulevardu  riskantní manévrem zahnout do vnitrozemí, onoho jiného světa obchůdků, napěchované člověčiny a vbrzku zastavujeme u zamýšleného cíle – věže Po Nagar Cham , stavěné od sedmého do dvanáctého století.

Tato Nha Trang oblast bývala součástí  království Champa, značně pod vlivem přistěhovalců z Indie, tehdy jedno z nejosvícenějších období v historii národa.

Zřetelná památka hinduismu, dodnes poutní místo vietnamských a čínských buddhistů a rovněž lidu Cham. Na místě jsem do notesu poznamenal, že roku 918 král Indravarman III  tu největší věž okrášlil ve zlatě vytvořenou podobou penisu, pánského pyje, navíc s lidskou tváří. Pozoruhodnost časem ukradena, lup se přičítá a vyčítá Khmerům. Nynější jejich potomci sídlí zejména v sousední Kambodži.

Z osmi věží se zachovaly jen čtyři, z nichž ta hlavní je zasvěcená manželce jednoho prince, jež je jedinou kdy ženskou reinkarnací boha Šivy. Za zajímavější jsem ale pokládal informaci, že Francouzové krásnou hlavu reinkarnované dámy uloupili a dodnes nevrátili.  Je prý k spatření v pařížském muzeu Guimet. (Francouzští kolonialisté  si ale zaslouží uznání za ledacos blahodárného.  Příkladem poslouží Dr.Alexandre Yersin, student slavného Louis Pasteura. Usídlil se v Nha Trangu, založil výzkumný ústav, podařilo se mu vytvořit protilátku k potlačení dýmějového moru, v zemi, trápené malárií, zavedl chinin, jeho ústav nadále produkuje vakcíny, věnuje se užitečnému výzkumu.)

Velikánské tam davy turistů, jen z menší části cizozemských. Zaujalo nás varovné oznámení proti improper cleavages, přespřílišné dámské dekoltáži, nikde ale zmínka o minisukních. Víc pro nás zajímavá byla přadlena onoho lidu Cham, při práci na stavu – vytvářela sukno s použitím  kombinace hedvábí a bavlny. Taková práce jí zpravidla trvá týden, výtečnou angličtinou vysvětlila pohledná, příjemná prodavačka. Koupili jsme bez smlouvání.

Zajímavá pamětihodnost tento Cham Po Nagar, ale v porovnání s památkami například v Bali, Thajsku, v Kambodži (Angkor Wat, kde jsem ale nebyl),  nic zas tak  moc  ohromujícího.

Vetovali jsme další cestu k pagodě Long Son, kde na kopci třímá velikánský bílý Buddha: k němu se nutno došplhat zvládnutím 152 schodů.

Děkuju pěkně v tamějším žhavém, jakkoliv již podzimním počasí. Odvracíme se od písmena D ke zbývajícímu Č – současné člověčině a při té příležitosti udělali jinou pitomost. Rozhodli jsme se totiž  vydat se  na zpáteční cestu pěšky,  s atmosférou města se seznámit , dojít až k pobřeží a pak, dostatečně schváceni, odspěchat zpět k luxusu Volendamu.

Navigaci jsme přenechali synáčkovi, ten ať se stará. Takže s mapou, velice nepřesnou, jsme započali se štrapácí, určitě ti jediní bloudi, vetřelci, působící dojem mimozemšťanů. Pochodujeme tam  v prostředí, kde místy chodníky buď jsou nebo nejsou. Před námi víc než kilometr dlouhý most, bez chodníku ovšem a kolem nás se oběma směry řítí motocykly, nemůžeme příliš uskakovat, však nebylo kam. Jak ale přejít, přeběhnout na druhou stranu, se stále se řítícím provozem?  Nějak jsme to přece jen zvládli, dosud se výkonu divím. Kudy ale kam, jak dál, mapa nedovedla poradit.  Syn se bez zábran pouští do pokusů komunikovat, nějak se s domorodci domluvit. A každý z nich se snažil, aby pomohl.

Jak hodnotit prostředí, počínání v tamějším dosud Třetím světě?  Jistěže špína jako jedno z podstatných kritérií. Potomek, který se jen nedávno vrátil z arabského světa, zdůrazňoval vlastnosti jako laskavost, ochotu.  Ty tam věru nezaznamenával, na rozdíl od končin, v nichž jsme zrovna bloumali.

Každou chvíli jsou nám nabízeny pohlednice – deset jich za jeden dolar.

„Bejby hangry,“ opakuje matka prodavačka, s vychrtlým děťátkem v náručí.

Styděl bych se, kdybych nekoupil. Za další dolar jsem u jiné matičky koupil vějíř, s vyobrazením divého draka. Dám sekretářce na našem oddělení politických pavěd. (Dodatečně mi došlo, že sekretářky tam máme dvě, takže následovala další totožná koupě v Saigonu.)

Co když to ale je profesionální žebračka s mrnětem pro docílení potřebného dojmu, tak jak se, aspoň donedávna, dalo vidět v Praze v rumunském provedení?

Kdysi v Kalkutě jsem měl možnost hodně dlouze si popovídat a na magnetofon zaznamenat rozhovor s Matkou Terezou, albánskou světicí, dřív než se stala slavná, světoznámá. Tehdy mi dala radu dívat se prosebníkům do očí. Zda pokora či drzost, otrlost, tak rozlišit autentického chudáka od bezcenného parazita.

Místo dolarů na rozdávání by vhodnější byly dongy. Tedy hupky do banky, k přístroji AMT, dotknout se pár knoflíků a vychrleno nám bylo dongů milion.

Vlezli jsme do stínu něco popít, děti se sběhly nás okukovat. Proplétáme se pak tržištěm, mraveništěm, s neomezeným množstvím nabízeného tovaru. Tam potkáváme pár bílých ďáblů, spolupasažérů z Volendamu, zejména bledé tučné obryně vynikaly v takovém prostředí .

Nikdo z nich neměl odvahu dotknout se místní stravy.  Rýže a ryba je tam základem.  Pho je mísa se vším možným, okusili jsme v Saigonu. Vietnamci jsou tzv. omnivorous neboli všežravci. Pochutnají si na hadech, krokodýlech, psech, opičkách, varlatech opic či spíš opičáků, též hmyzem nepohrdnou.

Podařilo se nám dojít ke břehu, pěkňoučké pláži, tam ve stínu lokat svěží vánek. Do minuty nás obsypaly vzájemně si konkurující prodavačky (brýle, hodinky, vějiře, pohlednice, čepice s rudou hvězdou), některé nás mermomocí chtěli masírovat (krk, lýtka). Málem jsem neodolal prodavači něčeho voňavého, čerstvě upečeného, ale v poslední chvíli si připamatoval zkušenost z Indie, kde takové riziko dovedlo způsobit gastrické komplikace tak šeredné, že pouhé jedno kýchnutí hrozilo potřebou okamžité výměny spodního prádla.

Unikli jsme taxikem , po usmlouvání ceny jízdného na polovinu původního požadavku.

To tedy byl první prozatímní dojem z poválečného Vietnamu, největšího vývozce rýže na světě. Hladomor tam nehrozí, vzdor oficiálnímu ujišťování to není společnost příliš egalitární, natož aby zanevřela na praktiky tržního hospodářství, to tedy ne.

Zpět na loď, hupky do jacuzzi, blaženě se vířit.