ČERSTVÁ  PLAVBA – 5 :  JEŠTĚ  NENÍ  DOKOLÉBÁNO

            Po absolvování několika urychlených zdravotních pochodů na třetí palubě (jeden okruh = čtvrt míle), následoval schvácený návrat do našeho stateroom 6123 na verandu k zjištění, zda se něco povětrnostního či jiného děje (nic se nedělo).  Už jsme ale dopluli do blízkosti Danangu, kde započalo vyloďování amerických vojáků, tam se poprvé namočili a potkávali s národem, jehož historii a mentalitě nerozuměli ani ti nejvyšší komandanti.  Velká většina domorodců buddhisté či taoisté, deset procent menšin, zejména ve vzdálenějších kopcích. Francouzi se postarali o proniknutí křesťanství v jeho katolické verzi, s později dost neblahým politickým dopadem.

Znovu se pozastavme u paradoxů: zatímco francouzský kolonialismus trval jen sto let, jemu předcházející, rozhodně míň blahovolná nadvláda Číňanů  trvala víc než let tisíc. Však Číňané dodnes, spíš potichu, pokládají Vietnam za svou legitimní, žel se zatoulavší provincii.  Severní delty Rudé řeky se zmocnili v 2.století před Kristem a počínali si nikterak ohleduplně –  robota, nucené práce, vydírání povinných dodávek a pořádného  finančního břemena, tyranie ve všelijakých podobách.

Přeskakuji dvě století vietnamské nezávislosti, po níž se objevil mongolský válečník Kubla Chán, zpečetivší čínskou nadvládu v celé oblasti.  Komplikované pak výviny, spolu se zrodem domácí dynastie, dost výrazně se uplatnivší začátkem devatenáctého století. Dynastie Nguyen, císař Gia Long, hlavním městem se stalo Hué –v blízkosti břehů, jež právě míjíme a kam se za pár dní podíváme.

Císařský dvůr v Hué, jakkoliv zkorumpovaný, se stal centrem nacionalistického vření. Vlastenci též projevovali agresivní choutky ke škodě svých sousedů, nynější Kambodže a Laosu.  Též docházelo k pronásledování katolických misionářů.  Propukl konflikt s Francií v polovině devatenáctého století, císař se musel podrobit, započal protektorát, koloniální vláda, jejíž definitivní konec nastal až po konci druhé světové války.

Nejvýznamnější historickou postavou země byl a stále zůstává Nguen Tat Thanh, znám pod rekordním množstvím (50) aliasů, zejména jako Ho Chi Minh, česky pak Hočimin, otec vlasti (1890-1969).  Jako jedenáctiletý se dostal do Paříže, zvládl několik světových jazyků, spoluzakládal komunistickou stranu Francie a pak v roce 1930 založil vlastní vietnamskou. Nikdy se neoženil, prosazoval stranickou linii spíš pragmatickou, patriotickou a do vlasti se vrátil až po třiceti letech (1941).

Té se Japonci v roce 1940 zmocnili a nechali vládnout francouzské, Vichy věrné koloniální kolaboranty. S blížícím se koncem války Japonci si krutě počínali, situaci zhoršily záplavy a výsledkem byl hladomor s děsivým dopadem – na severu dva miliony mrtvol, na jihu jich bylo několikanásobně víc.

Jedině vlastenci (Viet Minh – „Liga pro nezávislost Vietnamu“), zásobovaní zbraněmi a penězi od americké OSS  (Office of Strategic Services)  a Číňané bojovali proti  jak Japoncům, tak Francouzům.

Nepřehlédněme další paradox: V září 1945 Hočimin na náměstí v Hanoji vyhlásil nezávislost Vietnamu a v té době poslal do Washingtonu osm dopisů, adresovaných State Departmentu a prezidentu Harry Trumanovi, s žádostí o pomoc, aniž byl obdržel jedinou odpověď.

Vysvětlením je nešťastné časování – vskutku bad timing : začátek studené války,

pociťování sovětské hrozby a on ten Hočimin byl přece komunista.

Francie se pokusila vzkřísit svou koloniální kontrolu, došlo k dělostřelbě v přístavu Haiphongu se stovkami mrtvých civilistů.  Došlo k válce, kterou Francie nemohla vyhrát. Končila v roce 1954 debaklem uDien Bien Phu, kde po téměř dvou měsících obležení kapitulovala posádka deseti tisíc vyhladovělých Francouzů – včetně příslušníků Cizinecké legie, mezi nimi i Čechů, tam pochytaných a do rodné země  navrácených.  (S nimi pak stát zacházel hodně nevlídně -  některé pozavíral, s jinými prý šup na šibenici, což se mi ale nepodařilo ověřit. Vzpomínám si na osvětové turné, jak do Stříbra, kde jsem jako soudce ve věcech civilních uděloval jakousi spravedlnost, jednou přijel besedovat spisovatel Zdeněk Pluhař, autor nepříliš originálně nazvaného opusu – něco jako „Opustíš-li mě, zahyneš.“ Sebou si přivezl právě takového legionáře, nedobrovolného navrátilce, jenž většinu večera mlčel.  Literát měl potíže se správnou etiketou, jak ex-zrádce oslovovat: „pan“ se tehdy nepoužíval, „soudruh“ by se v tomto případě vůbec nehodil, podivně tehdy vyřešeno úhybkou „tadyhle kolega“.)

Krátce po francouzské porážce došlo v Ženevě k podepsání jakéhosi příměří, k dočasnému rozdělení země podél 17.rovnoběžky, nikoliv však k volbám. Naopak započala kampaň na zmocnění se vlády v celé zemi, vytvořena „Národní osvobozenecká fronta“ a Hočimin začal posílat regulérní vojenské jednotky k dosažení téhož.  Ve stejnou dobu ze severu začali přibývat uprchlíci, jejichž počet časem zmohutnil téměř do jednoho milionu.

Na jihu se do čela vratké vlády jako prezident dostal Ngo Dinh Diem, ostře antikomunistický katolík tam v převážně buddhistické zemi. Bouřili se zejména studenti a též mniši, někteří z nich protestující vlastním upálením, jež světová media značně pak zdůrazňovala.  Diem se pro Washington stal přítěží, vojenským převratem byl v listopadu 1963 svržen a zavražděn -  několik jen dnů  před týmž osudem, který postihl J.F. Kennedyho.

Do té doby se Američané vojensky přímo neangažovali. Ke změně došlo v létě 1964, zrovna v době probíhající prezidentské volební kampaně: incident v zálivu Tonkin (údajný útok na torpédoborce Maddox a Turner Joy) s promptní reakcí senátu a vojenská mašinerie se dala do pohybu.  První jednotky námořní pěchoty se vylodily v již zmíněném Danangu v roce 1965 a koncem roku 1967 amerického vojska tam už dorazilo téměř půl milionu. Vietcong se věnoval úspěšné podvratné činnosti,  Američané se revanžovali  důkladným bombardováním.

Začátkem roku 1968 došlo k největší vojenské akci – tzv. Tet ofenzívě, jíž Češi , tehdy zaměstnaní dramatem své domácí politické situace, nevěnovali mnoho pozornosti.  Pořádné boje, soustředěné kolem Hué, trvaly několik týdnů. Výsledkem sice byla vojenská porážka komunistů, ale i jejich mediální vítězství na foru veřejného  mínění – jak amerického, tak světového.

Konflikt se pak ještě několik roků vlekl, Johnson, jenž osobně zasahoval do rozhodování, které cíle a s jakou vehemencí na severu bombardovat, se vzdal ambicí dál setrvat v Bílémdomě, a  jeho nástupci Nixonovi zdárné vyřešení konfliktu rovněž unikalo.  Teprve v roce 1973 Henry Kissinger a Le Duc Tho  se dohodli na mírové smlouvě, kterou komunisté ovšem nedodrželi. Oba obdrželi Nobelovu cenu míru, jíž ale vietnamský hodnostář ignoroval.

Smlouva podepsána a nekomunistický jižní Vietnam odepsán.  Byla to tehdy doba jak ropné krize, zmnohonásobení cen, též i aféry Watergate a Nixonovy rezignace.

Na očividné porušení mírové smlouvy, nový dočasný prezident Gerald Ford nereagoval,

americký kongres zarazil jakoukoliv další pomoc, zatimco sovětská a čínská asistence Vietcongu hodně vzrostla, přemnoho zbraní, tanků se do země hrnulo.

Jihovietnamská chabnoucí armáda (jejíž prezident Thieu rezignoval a odletěl na Taiwan) se ale nevzdávala, boje pokračovaly.  Dne 30. března 1975 padl Danang a přesně za měsíc, 30.dubna , pádem Saigonu válka de facto skončila.

Následoval aspoň půlmilionový exodus, úprk všelijakými prostředky, zrození fenoménu tzv. boat people, na všemožných plavidlech mizet před očekávanou či aspoň obávanou budoucností.  Nespočitatelné je množství tisíců, jež pohltily vlny či podřízli krvelační piráti. Mezi svými studenty jsem měl některé šťastlivce, jimž se podařilo uniknout takovému osudu.

Poválečné trestání, povinná převýchova statisíců, tábory nucených prací, věznění, zabíjení, konfiskace majetku, řízný třídní boj. Jeho početnými obětmi byly ovšem občané bohatší, sice Vietnamci, ale nezřídka čínského etnického původu .„Číňané – Židé Asie“ se přece všeobecně traduje. Zde tedy máme další paradox doby: Čína, jejíž materiální asistence notně přispěla k vietnamskému vítězství a vítězové se takto dobrodincům spojencům revanžovali na účet jejich třídně nevhodných soukmenovců.

Konflikt dokonce vyvřel do podoby vojenského střetu, se střelbou a zabíjením, když sousední polpotovská Kambodža zaútočila na Vietnam, ten razantně úspěšně zareagoval, což vedlo k vojenské intervenci Číny na podporu Kambodže, tehdejšího svého spojence.

Následovalo přinejmenším deset hodně neradostných let. Zatímco Čína započínala s ekonomickými reformami a pozvolnou demontáži Maových utopických nesmyslů, vietnamské vedení k nim nadále dogmaticky lnulo. Sovětský svaz, zaměstnán vlastními potížemi včetně válečného konfliktu v Afghánistánu, nemohl být ideálním zdrojem velkorysé materiální výpomoci.

Doba pokročila do roku 1989, onoho annus mirabilis, rozpadu evropských satelitních režimů, korunovaného kolapsem sovětské supervelmoci.  Posléze se i Vietnam pohnul směrem k pragmatickým reformám.

V USA došlo v roce 1994 k odstranění embarga, obnově regulérních diplomatických vztahů, v roce 2000 americký prezident přijel do Vietnamu na oficiální návštěvu.

Byla to nejdelší válka v americké historii, stála 150 miliard dolarů.  Všeho všudy ji v uniformě okusily tři miliony Američanů, z nichž 58 tisíc tam ztratilo život. Na každého zabitého připadlo šest zraněných – 150 tisíc jich zraněno vážně, zmrzačeno, přemnozí pak permanentně na invalidním vozejčku.

Odhadované vietnamské ztráty na životech: Sever – milion vojáků, Jih – čtvrt milionu. A nespočitatelné množství civilního obyvatelstva.

Čas v roli účinného ranhojiče. Čo bolo, to bolo, soustřeďme se na budoucnost s perspektivou zaslouženě lepších časů.  Optimismus s výpomocí statistik: v roce 1975, kdy válka končila, Vietnam měl 45 milionů obyvatelstva. Teď už jich ale je 86 milionů.  Pro jejich většinu se válka stává stále víc se vzdalující minulostí. Z mnoha přeživších oněch boat people se stali Američané. V televizi se nedávno mihla důstojnice, absolventka elitní vojenské akademie ve West Pointu: do Ameriky se dostala jako šestiletá holčička. Před pár dny jsem sledoval záběr s mladíkem téhož původu, jenž do přístavu svých vietnamských prarodičů dorazil s torpedoborcem, jemuž jako kapitán velel. A tam ve státě s jednou politickou a to údajně komunistickou stranou se mu dostalo velevřelého přivítání.  Něco takového že by se kdysi mohlo stát v českých podmínkách s Miloušem Jakešem v čele?

Oblažen tak absurdními představami, jsme s rodinou odešli povečeřet, s novými spolustolovníky se seznámit. Došlo k obveselování Australanů z Queenslandu mým velebením jazyka pidgin English, legitimního to oboru na univerzitě v Brisbane. Potěšil jsem je překladem slova „piano“, jež v češtině vyzní jako „Paní to bije, ono kvičí.“

(Posléze jsem se od jednoho odborníka dozvěděl jinou lingvistickou variantu: Big pela samtink, yu fajt ‘ im tith bilong  ‘em – hi krai  – tedy ve smyslu, že je to něco velkého a brečí to,  když se mu mlátí do zubů.)