ČERSTVÁ  PLAVBA  – 3 :  NA  VOLENDAM !

            Naloďovat se nás bude aspoň tisíc, zde s námi v hotelu je  jich jen asi jedna setina, vejdeme se do jednoho autobusu.  Ten se dal do pohybu po boulevardech, doprava  bezkonfliktně plyne, však zásluha to našince, českého profesora Standy Teplého z kanadské univerzity v Edmontonu.  Za dopoledního světla civíme na pokračující proměnlivost  Hongkongu. Imponuje různojakost nových staveb, nic monotonního, co by připomínalo české panelákové králíkárny.  Zde  ta jejich  výška k nebesům, padesáti, sedmdesáti poschoďoví giganti, vyhýbám se  podivně pompéznímu označení, že by byli „mnohopodlažní“ -  přemnoho takových podlah nad sebou a pod sebou. Každopádně pořádně drahé to investice. Osud si  s panikáři , spekulanty či obojím zas jednou  zašprýmoval. V hororu před  neodvratitelným návratem kolonie do čínské náruče došlo k přemnohému úprku, trh s nemovitostmi se hroutil. Posléze se  však začal zmotořovat a dosahovat značně absurdních výšin. Teď jsem se dočetl (The Economist, 7.11.2009:68), že od ledna ceny vzrostly o dalších 40 procent – 9.200 USD za jednu čtvereční stopu.

Zastavujeme před kolosem s nizozemskou vlajkou a jménem Volendam, výrobkem benátských loděnic.  Společnosti HAL (Holland America Line) dávám přednost před Taliány (příliš chaosu a kraválu,  tvrdili mi absolventi takové zkušenosti), před Brity (jejich strava spíš formou trestu) či Řeky (když se loď potápí, přednostně se zachraňuje kapitán s posádkou, jak nejednou ověřeno).

Holanďané se pustili do dálav již v šestnáctém století a v tom příštím  založili Nieuw Amsterdam, nyní  znám jako New York. Nederlandsche-Amerikaansche Stoomvaart Maatschappij (snad se mi podařilo vyťukat bez překlepu) se stala značným dovozcem zájemců o novou existenci  na opačném konci Atlantiku. Téměř jeden milion jich absolvoval v průměru patnáct dní trvající plavbu. S první světovou válkou  též končila éra blahovolného vstupu na americkou půdu,  dveře se uzavíraly a tito rejdaři se začali věnovat  výlučnému byznysu leisure cruise industry – plout jen k potěše  pasažérů.

V tom dosáhli značné zručnosti, jak mám teď již po páté potvrzeno. (1. Jeden týden Aljaška; 2. Dva týdny Karibik; 3. Tři týdny jižní cíp latinské Ameriky; 4. Čtyři týdny bojiště WWII v Pacifiku.)  Zájemci  včas obdrží  dost materiálů, s informacemi, například o povinnosti samostatně jednotlivě si obstarat čínské vstupní vizum (za hanebně vysoký poplatek), kdežto to vietnamské a podstatně lacinější pak loď automaticky zařídí.

Tento náš Volendam: datum narození 24.října 1999 o velikosti 777 stop délky a 111 stop šířky, s celkovou silou 57.909 HP,  s celkovou kapacitou 860.000 galonů paliva a spotřebou 85 galonů na každou míli, a schopností pílit maximální rychlostí  23,5 uzlů. Maximální počet  posažérů je 1.440  a posádky 620, tedy  poměr zhruba  dvou ku jedné .

Nás se nalodilo 1, 359 čili téměř plná kapacita, což by se dalo hodnotit jako dost úspěch za  nynějších ekonomických globálních potížích, ne-li mizerie. Každý předem znal číslo své kabiny (tzv.stateroom) na které palubě,  poschodí . Těch bylo celkem deset, obsluhovaných dvanácti výtahy. Číslování kabin: od paluby číslo 1, jménem dolphin, tedy od delfínů , k těm vyšším, prostornějším a ovšemže i dražším.

Procedura s přesunem víc než tisíce lidí ze souše na palubu  proběhla bez nejmenšího zádrhelu, organizace perfektní. Pár podpisů, mnoho úsměvů, odevzdáváme cestovní pasy, na palubě je výlučné bezpeněžní hospodářství, na veškeré výdaje stačí jen podpis, každý z nás dostává identifikační plastikovou kartu – s jménem, u toho datum zahájení plavby (10/26/2009) s číslem Mariner ID, a pak velká písmena 03 – toť označení záchranného člunu (life boat), kdybychom se potápěli, s něčím se srazili. Ledovec na této trase nehrozil, to spíš tajfun by s námi mohl šeredně zacloumat.

Bez  této kartičky se  z lodi nemohlo odejít nebo se na ni vrátit. Při odchodu předložit, elektronicky je zaznamenáno, spolu s objevivší se fotografií dotyčného. Takže večer, když má dojít k odplutí, se hned ví, zda všichni roztoulaní jsou už zpět pod střechou.  Co si ale počít, když někdo by stále chyběl, kolik minut či dokonce hodin čekat kvůli popletenému pitomci?  Na té naší minulé cestě po stopách bojišť druhé světové války, několikahodinové zpoždění s odplutím zavinil pasažér, který se pustil do seznamování s ostrovem v autě, jež se cestou rozpadlo.

Dostalo se nám příjemného překvapení: bez naší vědomosti jsme byli doslova povýšeni, až na šestou, tu druhou nejvyšší  palubu jménem verrandah s kabinami prostornějšími,  s privátem pro synáčka, s balkonem s lehátkem a křeslem, k užitečnému pozorování, fotografování, dumání. Listuji tam v papírech a ejhle, management HAL se obtěžoval  vytisknout  extra dopisní papír pro každého z nás, s jménem a označením stateroom 6123.

Plavidlo jako mikrokosmos s vlastní hierarchií, organizací,  personálním uspořádáním. Zdaleka nejpočetnější byli Indonézané, v roli obsluhujících.  Většina jich z předlidněného ostrova Java, ale náš tzv.cabin boy, původním povoláním učitel,  pocházel z ostrova Bali. Takže ho potěšila naše slova, že tam už jsme byli, končinu oceňovali,  tamější život – na rozdíl od převážně muslimského sousedního archipelaga – velebili.  Méně početní Filipinci pracovali zejména v rolích číšnických, jako barmani nalévající opojné nápoje, jimž se správný muslim musí vyhýbat.  Filipínky též pracovaly za přepážkou v rolích úřednických.  Na dalším stupni hierarchického žebříčku se vyskytují Východoevropané – zejména Rumunky, Bulharky, Rusky v kasinu, rozdávající karty a roztáčející ruletu.  Trošku vyšší a odlišnější byla skupina mládeže živící se tancem, zpěvem, nápodobou romanitostí z Broadwaye.  A zcela nejvýš ovšem naši  námořníci důstojníci, vesměs Holanďané, zde pod komandem kapitána jménem Pieter Visser.  Tvorové málo viditelní, kapitána jsem postřehl a krátce pohovořil jen jednou.

Na všech těch výletech jsem se zejména zajímal o profil, složení pasažérů – národnost, nátura, jejich popudy se účastnit. Na plavbě té pacifické po bojištích jsem vyhledával a zpovídal veterány oněch úděsných zážitků.  Na latinskoamerickém výletu značně početný byl slovanský živel – Rusové, Ukrajinci, naši slovanští příbuzní. Ty okamžitě prozrazovaly jejich reakce při běžných společenských kontaktech. Několikrát denně se tam člověk potkává s někým neznámým -  ve výtahu, u snídaně, přisednout si ke stolu.  Automaticky pozdravím, cizinec zareaguje. Odpovídali i méně sdílní Helvéti a Teutoni, ale nikoliv Rusové.  Mramorové tváře, nic.  Při večeři u vedlejšího stolu, přiděleného ruské čtveřici, dominovala mohutná báryšňa, připomínající bitevní loď – přesně ten typ, který ztvárňuje Mistr Adolf Born. Vždy se okamžitě ujala monologu, patetického přednesu naprostých banalit. Její mlčenlivý manžel buď byl hluchý, nebo v opačném případě měl nárok na svatozář mučednika, světce. Jediné užitečné, lidstvu prospěšné řešení by bylo neumlčitelnou žvanilku zardousit.

Tak jako při minulých expedicích jsem dychtil získat seznam o kádrovém složení pasažérů. Vypomohl jsem si svou nedávno (červen 2009) vyšlou knížkou „Slasti plavby od Radbuzy k oceánům.“  A že ji lodi věnuji. Psáno sice česky,  naší mateřtině se proto  nebudou učit, s naší ďábelsky obtížnou gramatikou se potýkat, ale třeba se jim bude hodit do sbírky exotických memorábilií.

Koho tedy správného kontaktovat? Zamířil jsem k vyhledání důstojníka, přesněji tedy důstojnice s titulem Guest Relations Manager a jménem Daniela Hubinka. Sice začiná písmenem H, ale původem Holanďanka to asi nebude. Seznámili jsme se v její kanceláři, s portrétem královny Beatrix nad hlavou.  Hubinka, pohledná třicátnice z Rakouska – a jak to tak bývá v přemnohých případech našeho někdejšího mocnářství, i původu českého. Proč že dívka z alpských výšin s jodlováním, takovou zvolila kariéru? Touž otázku prý ji dala královna, když přišla pokřtít nový HAL přírůstek. Pěkně jsme si popovídali, knížku s věnováním  a přáním mnohého nejlepšího předal a vymámil z ní onen kýžený seznam pasažérů – ne ovšem podle  jejich etnického původu, ale státní příslušnosti.

Toto byl výsledek: nejpočetnější Američané (390), druzí Australané (263), pak Kanaďané (211, mezi nimi hodně Asiatů, nyní sídlících zejména ve scénickém Vancouveru, též již Hongcouveru zvaném), čtvrtí Britové (149), o páté a šesté misto se  stejným počtem 73 dělící  Číňané a Němci, v těsném závěsu Holanďané (72), tři státy – Španělsko, Švýcarsko, a Izrael – s jedenácti svými občany.  Celkem 32 národností a veškerý slovanský živel reprezentovaný pouze jedním Polákem. Ani jeden Azbuk, ulevila se mně Rusofobovi.  Rovněž ale ani jeden Vietnamec, příslušník národa, k jehož břehům míříme.

Některé podrobnosti by mohli ocenit  ti  z našinců, nyní s chutí a možnostmi něco takového okusit a zbytečných komplikací či dokonce nepříjemností se vyvarovat.

Občasné trapnosti s přemýšlením, koho v závěru výletu jak vysokým zpropitným ocenit,  vyřešila loď automatickým účtováním deseti dolarů na osobu na den. Letos to zvedli na jedenáct dolarů. Čili v našem případě to bylo 33 USD/den. Zjednodušila se zvyklost správného oblečení k večeři. Teď už zbývají jen dvě varianty – neformální (smart casual), a formální,  náležitě se vystrojit, dámy v garderobách, páni ve smokingu, pokud si přivezli (já nepřivezl), se škrtícím motýlkem pod krkem. Docela pěkná podívaná, všeho všudy asi pětkrát.

Všichni bychom se k témuž stolu ve stejný okamžik nevešli, nutno se tedy přihlásit k prvnímu či druhému sezení. Rovněž  dát přednost  hodování se vždy stejnou společností nebo volit tzv. open seating. Dávali jsme přednost druhé alternativě, s výsledkem, že u  kulatého stolu pro šest či deset osob jsme se tak seznamovali s mnohdy značně zajímavými tvory. V našem případě to byli zejména Australané – třeba bankéř nebo intelektuál či šofér oněch „silničních vlaků“ – nákladní vůz, s připojením dvou tří vlečňáků,  řítit se pouštní prázdnotou.  Pojídat ve společnosti nenápadného mužíčka, z něhož se třeba vyklube unikátní samorost, který už probloudil  větší část Asie a Afriky.  Nebo přišel Skot  v národní výstroji  – kilt, sukénku,  vzhled a chování šlechtice a on to nejspíš teď nedávno propuštěný zločinec.

Co přes den na lodi dělat: když v přístavu, tak tedy na souš a vybrat si z možností jak se s místem seznamovat -  buď jako člen výpravy, nezřídka nehorázně předražené, ale s výhodou  a vysvětlováním těch nejdůletitějších pamětihodností, nebo se tak pokusit na vlastní pěst. Bývají ovšem dny, kdy se pluje bez zastavení. Vždy se dá najít příležitost  někde k koutě si sednout, číst, psát, přemýšlet. Každý den do kajuty dorazí  přetisk, výcuc událostí ze světa,  též program aktivit – hudba, koncerty, přednášky, filmová představení, hry, soutěže, semináře, aukce, joga, tužení mysli i těla na komplikovaném vybavení v posilovnách.  Sportovat, rázně pochodovat po palubě číslo 3, též se pokusit o tenis na  palubě té úplně nejvyšší,  pokud vichry dovolí, což se ale jen nezřídka stávalo.

Zrychlenými pohyby zápolit s kaloriemi,  tamějším palubním obžertsvím nabyté.