ČERSTVÁ  PLAVBA – 1 :  NAPŘED  LET  POLÁRNÍ

 

            Krátce před dvacátým výročím započetí sametové éry, rodina přišla s nápadem zas vlézt na loď a někam do dálav odplout.  Tentokrát to měly být končiny čínské a vietnamské, tamější vody a přístavy.

Moc – vlastně vůbec – se mi nechtělo. Však jsem se teprve nedávno vrátil z Prahy a představa harcovat se na opačný konec světa postrádala potřebné přitažlivosti. Dokonce jsem citoval prince Potěmkina, mimořádně výkonného milence carevny Kateřiny Veliké, jeho lamentace, že už vlastně všude byl a další usilování postrádá smysl. A beztoho tam hrozí tajfuny, mohli bychom přijít k úhoně. Jak dramatické by to bylo finále naší pozemské přítomnosti, rodina připouštěla, ale s ujišťováním, že teď už prý bude po sezoně zkázonosných živlů.

Synáček že pojede s námi, potáhne kufry a ochraňovat bude své vetché rodiče.

„Nebudeš ochraňovat, budeš budovat v Katáru,“ namítl jsem architektovi, momentálně se angažujícímu v hanebně horké a vlhké končině, jež je zde známa jako Qatar.

Ujistil, že přijede, což se pak stalo. Takže mě úspěšně ukecali.

Po přemítání o plusech a minusech, přikývl jsem k několika plusům: zájem o nynější situaci v Hongkongu, v roce 1997  Brity navráceným čínské vlasti, co a jak se tam od naší poslední návštěvy změnilo. Poté Vietnam, nám neznámý, nikdy dosud nenavštívený, jak že si  tam počíná vládnoucí strana, ta jediná a komunistická, tolik teď usilující o dosažení prosperity zcela kapitalistickým způsobem. Pak zpět do Číny, podívat se na ostrov Hainan, velikosti porovnatelný k půlce Moravy, dost materiálů jsem o oné podivnosti nashromáždil.  Následuje jihočínský přístav Xiamen, dřív znám jako Amoy, s přilehlým ostrůvkem Kulangsu, který ale teď spíš slabikují jako Gulangyu – inu Čína, vyznejte se v tom. Psáno tak či onak, každopádně se tam narodila a do svých šestnácti svých let žila má životní družka Priscilla. Když jsme tam byli podruhé, koncem osmdesátých let, přivezli jsme fotky jejího dědečka, významného velmože, jehož sochu revolucionáři za velké kulturní proletářské roztříštili, jeho prostorné zahrady přejmenovali na zahrady lidu, a teď už je to zas obráceně, znovu jeho nová socha a jeho zahrady.  Odtud pak plout do Šanghaje, metropole té nejpozoruhodnější, kterou s výjimkou jedné železniční zastávky vůbec neznám.

Odjezd na letiště, 200 mil čili víc než 300 kilometrů daleko. Nasednout do letadla společnosti Continental Airlines, na níž mám sympatickou vzpomínku. Zmínil jsem se o ní v knížce „Slasti plavby od Radbuzy k oceánům,“ na cestě k podivuhodnému ostrovu jménem Yap, s dvojí měnou – dolary a kamením. Rovněž se tam místním ženám zakazuje odhalovat kotníky a doporučuje nezahalovat hruď. Před lety jsem dychtil se tam podívat a málem se to povedlo: za letu z Guamu na atol Truk se nám ozval kapitán se zprávou, že právě někde u Yapu ztroskovala loď, narazila na korálový útes.   „Co kdybychom si tam odskočili, schválně, jestli ji najdeme. Je to sice z ruky, asi tak dvě stě mil, předpokládám, že se zajíždkou budete souhlasit,“ řekl kapitán letadla, zlatý člověk. Něco takového jsem už nikdy neslyšel.  Druhým členem posádky tam tehdy byl rovněž příjemný chlapík. A navíc Čech. Jmenoval se Slovák.

 

Let CO 99 nonstop do Hongkongu, kde se pak míníme nalodit: 8454 mil neboli 13.440 kilometrů letu, něco delšího jsem jen zřídkakdy absolvoval.  Patnáct hodin sedět připoután. Velebit ale musím tento boeing (B 777-2000) s dostatečným prostorem pro údy a tedy nikoliv s údělem určeným sardinkám. (Porovnávám se svým už aspoň padesátým letem z Prahy do New Yorku s ČSA: nejsem žádný dlouhán a k posazení jsem se mohl jen s velkými obtížemi vecpat.  Tedy poměřuji a zjišťuji, že jsem měl k dispozici o čtvrt metru míň než pasažér přede mnou a také ten za mnou. Úkaz oznamuji letušce. „To není možné,“ odvětila.  Pak tedy poměřila a zjistila, že možné, značně definitivní to tak bylo. Potřásla hlavou a trvale se vzdálila. Inu, potíže růstu či spíš zakrňování.)

I cizím přepravcům chybí na dokonalosti.  Konec jiz letuškám krasavicím. Teď už je z části nahrazuje mužský personál, a když ženy, tak spíš postarší, když mladší, tak málo pohledné.  Za letu s Deltou z Rio de Janeiro, servis měly na starost neochotné bachraté černošky, občas k občerstvení nabízely vlažnou vodu.  S trasou letu jsme se tehdy marně pokoušeli seznamovat z nefungujícího monitoru.

Zanechme jeremiád. Na tomto CO letu jídlo bylo stravitelné. Na cestu jsem si vzal, aniž bych ale byl otevřel román s názvem „Pnin“ Vladimíra Nabokova, kdysi profesora na Cornellově univerzitě v mém nynějším blízkém sousedství. Jak se ale na četbu soustředit, když před každým z nás je obrazovka s tuctem či spíš veletuctem příležitostí k rozptýlení? Hudba , hry, filmy  – all, new releases, drama, comedy, action thriller, family, world cinema, clasics. Ty jsem volil, několik jich absolvoval – Citizen Kane, Casablanka, Dial „M“ for Murder, zopakovat si takovéto skvosty.

Personál nabízel duty free zboží ne za příliš lidové ceny: láhev koňaku Remy Martin XO za 114,  Johny Walker Blue Label za 142 dolarů. Netušil jsem, že něco takového existuje v modrém provedení.

 

Nejvíc jsem se ale soustřeďoval na obrazovku s mapou a údaji o probíhající cestě, kolik mil již absolvováno a ještě zbývá, v jaké výši, v jakém strašlivě mrazivém ovzduší, kdy, v kterou hodinu a minutu dorazíme.  Jestliže míříme onou nejsevernější cestou, jak daleko asi budeme od severního pólu? Před sebou mám jen bělostné prázdno, nikde bod či igloo k orientaci.

Vzlétli jsme v sobotu odpoledne, do Hongkongu, zásluhou dateline – 180. poledníku ztratíme den a dorazíme v pondělí večer místního času. Mám tu poznamenáno, že v neděli o půlnoci jsme zvládli 5144 mil a zbývalo ještě 3316 mil.

Přede mnou pak mapa a někde pode mnou je Sibiř. V hloubi asi tak dvanácti kilometrů nevypadá zvlášť zlověstně.  Čárky označují toky, veletoky – Lena, Ob, Irtyš, tak nějak.

Novosibirsk – Krasnojarsk – Irkutsk – Lake Baikal – Ulan – Ude.

Ještě čtyři hodiny letu, blížíme se k Mongolsku. A za ním, jižně pod ním, velikánská Čína. Většinu pasažérů tvoří Číňané. Posádka nás oslovuje jednak anglicky, jednak čínsky ve dvou verzích – mandarin a dialekt kantonský.  V těchto mysteriích se nevyznám, jen tolik vím, že jsou to vzájemně nesrozumitelné jazyky, takže k užitečné domluvě je nutno si ony ďábelsky komplikované obrázky napsat, jen tak se dorozumět, k notné to ovšem nevýhodě analfabetů.  Pozitivní zjištění z paluby: děťátka vůbec nevřeštěla.

Původní letiště Kai Tak hodně v centru města s rozjezdovkou , dva a půl kilometru dlouhou, byla nudle, do zálivu zasypaného zeminou. Kolem vysoké kopce s velmi značným provozem ve zrádném povětří. Jedna z nejnáramnějších globálních panoramat, rovněž však s neméně značným hazardem aviatiky. Přistávající letadla občas nudli minuly, rozlomily se v naštěstí nepříliš hlubokém zálivu.

Náš pilot se přiblížil velkým obloukem, venku už perfektní tma, drcli jsme o povrch, pořádně to s námi zacloumalo. Přistáli jsme na Chek Lap Kok Airport, vystavěném na ostrůvku téhož jména – případ to oné land reclamation, navezením, nasypáním milionů tun zeminy do moře a tak získáním téměř deseti čtverečních kilometrů prostoru. Na něm se podařilo vytvořit jedno z největších, nejpilnějších letišť světa, obsypané mezinárodními cenami v ocenění jeho designu, velkoleposti, výkonu, též tuze potřebné schopnosti odolávat tajfunům. Provoz zahájilo v roce 1998. Guinessova kniha rekordů se o něm rovněž zmiňuje jako o prozatím nejdražším na světě. S ním byly spojeny velmi značné výlohy s výstavbou mostů a tunelů, z ostrova Lantau mít potřebné spojení do metropole. Expres vlak vzdálenost zvládne za 24 minut, autobusem nám to trvalo  o pár minut víc.  Skoro nic jsme z okolní velkoleposti už za tmy nemohli vidět.