STŘEDOZEMÍM PO SEZONĚ PLOUTI: ZNAČNÁ KRÉTA

Před námi nejdelší plavba: z Kypru na Krétu, z Lomassolu do Herakleitonu – Iraklionu to bylo víc než 400 námořních mílí čili hodně moc suchozemských kilometrů.
- – -

Tím směrem náš Rotterdam vlastně mířil. Kréta je totiž řecký ostrov rozlohou nejen největší – 260 krát 60 kilometrů, celkem 8.336 km2 – ale rovněž i nejbližší v africkému a tedy i libyjskému břehu. Ostrov je to i nejvíc obydlený (623,065, údaje 2011), poměr urban – rural je zhruba půl na půl. Per capita příjem je vyšší než řecký průměr, turismus je hlavním zdrojem příjmů, ale Kréta by dovedla přežít i bez turistů, jichž se tam ročně nahrnou víc než dva milion. Chvályhodná to výjimka z ponurého pravidla hospodářské závislosti. Podobný je počet ostrovních koz. Zemědělcům se daří pěstování některého ovoce – zejména citrusového, též olivy, vinice s hrozny, z nichž se vytváří víno pro můj vkus hrozné chuti.

Šest hodin ráno, z balkonu lze vidět plno svěrtýlek, blížíme se k cíli, žádné mohutné vlny v dohledu, bránit nám v přistání, tak jak tomu bylo v politováníhodném případu námi pominutého Rhodosu. Zde bylo centrum Minoan civilizace, považované za tu zcela nejstarší (2700 – 1420 B.C.) na evropském kontinentě. Pohřbil ji výbuch sopky Thery. Herakleiton, též Iraklion zvaný, se stal a stále zústává hlavním, nyní víc než stotisícovým, městem, s palácem Knosos (zbudován 1700 B.C.), rodištěm Minotaurů, produkt zhřešení a pelešení manželky krále Minose s býkem, s příslušně politování hodným výsledkem.. Nabízí se i jiná neméně nevědecká interpretace: Matka bohyně ukrývala novorozence Zeuse v jeskyni, kde byl vychováván nymfami, jeho ochránkyněmi, před nepřátelskými živly. A tam na Krétě to bylo, že Zeus na sebe vzal podobu býka a jako takový svedl panenskou Evropu. Chlípný Minotaur byl posléze držen v bludišti, v němž každý rok sedm paniců a panen bylo obětováno k ukojení jeho chtíče. Podařilo se Minotaura zlikvidovat až v době úpadku takové civilizace, podlehnuvší jiným živlům, blahodárným i zkázonosným, vědecky dokazatelným: Řím, Byzanc, Benátky (čtyři století, od roku 1212, takže vliv i renezance), Ottomanská říše, založená tureckými kmeny v Anatolii, úspěšně se šířící nejedním směrem, též pohltivší Konstantinopol, Cařihrad.
- – -

Rozhlížím se po příležitostech aspoň částečného seznamování s minulostí pokud možno jen nedávnou. Priorita mého zájmu ovšem ukojena nebude, bojišť s parašutistickým seskokem už určitě není, a potkat se s přízraky Wehrmachtu by bylo asi stejně málo pravděpodobné jako střetnutí s Minotaurem. Nasedli jsme do autobusu, projeli Herakleitem, ocenili nynější moderní architekturu, atraktivní design. Chybí, vlastně nám vůbec nechybí novostavby o přemnoha poschodich, k pronájmu za pořádný peníz evropským zájemcům. Spějeme před podél pobřeží, dva tři kilometry za vodou obrysy ostrova neznámého rozsahu, též bez známky habitace, jakéhokoliv života. Serpentinami supíme do výšin mezi trčící kopce, kam se uchylovaly prchající vlastenecké jeptišky, probodávající cizácké okupanty. Se stoupáním přibýval příjemně chladný vzduch. V jedné zatáčce hotel či spíš hotýlek s písmeny gigantické velikosti v azbuce. Výtvor to ostrovního podnikatele, přitahuje rostoucí počet ruských turistů. Mnohým takovým patriotům lahodí mohutná socha před vchodem – toť první astronaut Juri Gagarin.

První naší zastávkou byl klášter v místě Mera, s pamětihodostmi ze čtrnáctého století. Holy Metropolis of Petras and Herronisos, Holy Monastery of Kardiotissa. Nejvíc mé pozornosti přilákaly jednak notně korpulentní jeptišky, nepřístupné až nerudné, a jednak ovoce známé jako “kamkvot”, něco takového, odrůda citrusového ovoce , po delším pátrání identifikována jako kumquat (fortunella marginata) ve tvaru a velikosti hroznů.

Stoupáme do kilometrové výše na Lassithi plateau, náhorní rovinu s výtečným výhledem jednak na okolní mocné velikány, jednak dolů do plochých nížin se známkami zemědělské píle a nejen tam s pozůstatky benátského dědictví v podobě větrných mlýnů, velkou většinou již polámaných, deaktivovaných. Dělají dojem velikánských deštníků, sešlých věkem, potrhaných vzteklým hurikánem. K poslední zastávce došlo ve vísce či spíš městečku Tzermiado: Siganos family, Cretan gastronomy, v ceně zájezdu pohoštění, včetně tekutin. Místní tmavočervené , s pýchou servírované víno byl nepoživatelný zabiják, jakoby perverzní varianta anglického sherry v poslední fázi svého rozkladu, něčím takovým se snad dal za války vybíjet Wehrmacht. Záchranou mi bylo Ouzo, řecká národní ambrozie, s příchutí, připomínající aroma posedu v zubařském křesle.

Návrat do Herakleitonu.