Hory odjakživa poutaly lidskou pozornost.  Lidé je považovali za sídlo bohů. V andských zemích tomu horští indiáni věří dodnes. Kromě bohů zde ovšem cestovatel najde panenskou krajinu plnou lam, v jezerech se brouzdají plameňáci a mezi skalami hopkají králíkům podobné viskače. A samozřejmě zde žijí i lidé. Pod sopkou El Misti postavili jedno z nejkrásnějších měst – Arequipu. Zasněžené vrcholky And a čtyři hodiny cesty odtud ocelově šedý Pacifik. Tak se nám po cestě z bolivijského hlavního města z La Pazu zjevila nejrozvinutější země Latinské Ameriky – nudli připomínající Chile. Podívali jsme se jen na jeho severní cíp, měli jsme to po cestě z Bolívie do Peru, čtyřdenní návštěva přesto stála za to.

Příliš důkladní celníci

Naše první zkušenost s Chile nebyla pozitivní. Postarali se o ni chilští celníci na hraničním přechodu u jezera Chungará. Chilané jsou hrdí na to, že ve své zemi nemají malárii (kromě Chile a Uruguaye existuje riziko nákazy ve všech jihoamerických zemích), a před možným zavlečením chorob ze „zaostalejších“ koutů kontinentu se velmi razantně brání. Přes hranice nesmíte převézt čerstvé ovoce, zeleninu, semínka rostlin, mléko a mléčné výrobky ani maso a produkty z něj. Informační cedule hrozily tučnými pokutami a jindy k pravidlům neteční Bolivijci přestali pospávat a radili nám všechno ovoce ještě před hranicemi sníst.

Poslechli jsme je, ale celnickému teroru jsme se stejně nevyhnuli. Když rentgenovali naše batohy, objevili v jednom z nich korále vyrobené ze semínek. A problém byl na světě. Že by se v provrtaném semínku mohl skrývat živý červ, který se vyklube a bude šířit nákazu a zkázu mezi zdravým chilským lidem. Marně jsme argumentovali tím, že v celním prohlášení mají výjimku – zákaz se nevztahuje na dárky. Celník, zjevně frustrovaný službou na samém okraji země téměř dva tisíce kilometrů od hlavního města Santiaga, v korálcích neviděl dárky, ale zakázaná semínka. Neobměkčil ho ani slib, že v jeho zemi strávíme pouze několik dní

a korálky vůbec nevytáhneme z batohu. Po půlhodinové hádce, během níž celník několikrát ztratil nervy, putovaly korále do koše. Přitom je bývalo stačilo schovat do sedadla v autobuse, protože dovnitř se diletantští strážci hranic vůbec nepodívali. Ale že nás budou popotahovat kvůli dárkům, nás opravdu nenapadlo.

Za negativní první dojem jako by se nám Chile snažilo omluvit. Přivítalo nás divukrásným Národním parkem Lauca. Autobus nás vysadil u odbočky k vesničce Parinacota. Jejích dvacet obyvatel žije především z turistů přijíždějících obdivovat fresky ve zdejším kostele a chovu lam. Už po cestě do Parinacoty jsme viděli první viskače, plaché, králíkům podobné hlodavce se zakroucenými ocásky.

Procházka po okolí vesnice je exkurzí po vysokohorské fauně – kromě lam a viskačí nabízí několik druhů vodního ptactva včetně plameňáka chilského. Krajině až trochu kýčovitě dominují dvě sopky se zasněženými vrcholky – Parinacota (6348 metrů) a Pomerape (6222 metrů) a pod nimi se rozprostírají velké pastviny s tvrdou, krátkou horskou trávou.

 

 

                                                                                 SUCHO HNED U OCEÁNU

 

Naše další cesta vedla o 150 kilometrů na západ a o 4500 výškových metrů dolů. Turisté, kteří jedou opačným směrem, tedy od moře do hor, mohou téměř najisto počítat s takzvanou horskou nemocí, způsobenou rychlým přechodem z nízké nadmořské výšky do vysoké. Nám se ale při postupu shora dolů závratě, nevolnosti i bolesti hlavy vyhnuly. Za čtyři hodiny jsme byli u Tichého oceánu, v nejsevernějším chilském městě Arica. Průměrný roční úhrn srážek 0.76 milimetrů z něj dělá jedno z nejsušších obydlených míst na zeměkouli. Dnes asi dvousettisícové město bylo důležitým přístavem pro přepravu stříbra z bohatých dolů v bolívijském Potosí. Chile tento strategický přístav získalo od Peru až v roce 1880 v Pacifické válce.

Turisticky je Arica významná především jako „přestupní uzel“ mezi Chile, Bolívií a Peru. Peruánská hranice je od města vzdálená jen osmnáct kilometrů, nejjižnější město země Inků, Tacna, leží o dalších pětatřicet kilometrů severněji. S Chile jsme se rozloučili bez sentimentu, ale nakonec přece jen s vděkem. Po levné Bolívii je země, ovlivněná emigranty z nacistického Německa a poznamenaná diktaturou Augusta Pinocheta, pro cestovatele mírným cenovým šokem. Všechno stojí několikanásobně víc, od lahve coca-coly po ubytování. Patrnější jsou zde také sociální rozdíly. Zatímco v Bolívii jsou chudí téměř všichni a levicová administrativa prezidenta Eva Moralese se snaží, aby každý měl alespoň něco, v Arice jsme viděli bezdomovce přebíhající silnice brázděné luxusními mercedesy.

                                                                         AREQUIPA: RÁJ GURMÁNŮ

Ve snaze urazit co největší vzdálenost během jednoho dne jsme hned po příjezdu do Tacny sehnali autobus do druhého největšího města Peru – Arequipy. Pro čistou koloniální architekturu se spoustou kostelů se městu pod vulkánem El Misti přezdívá Bílé město, ve skutečnosti ale hraje všemi barvami. Největší náměstí, které se stejně jako všechna hlavní náměstí v celém Peru jmenuje Plaza de Armas, se zelená palmami, všude se míhají studenti místní výtvarné akademie prodávající své výtvory, a restaurační naháněči loví turisty do předražených restaurací na kolonádách.

 

 

Poklidnou atmosféru města mezi horami si lépe než v centru vychutnáte v některé z přilehlých čtvrtí. Nás nejvíce okouzlila Yanahuara. Uličky, ve kterých kluci hrají fotbal s PET lahví místo s merunou, všude zeleň a květiny. A kromě toho v této čtvrti sídlí vyhlášená restaurace Sol de Mayo, v níž levněji než v centru ochutnáte arequipské speciality – krevetovou polévku chupe de camarones, krevety a další mořské plody na několikero způsobů, pečené morče a mnoho dalšího.

Zatímco Sol de Mayo uvádí jako výkladní skříň arequipské kuchyně každý turistický průvoce, jídelnu Los Ángeles (vyslov áncheles) byste v knihách i na internetu hledali asi marně. Přesto jsme zde jedli nejvýtečnějšího pstruha na česneku na světě (a že jsme jich ochutnali). Najdete ji v ulici Palacio Viejo jen jeden blok od Plaza de Armas. Vedou ji staří manželé a za pár šupů se budete olizovat až za ušima.

                                                                       BAREVNÁ SANTA CATALINA

Prohlídka Arequipy by nebyla úplná bez návštěvy kláštera Santa Catalina. Zní to jako klišé, ale klášterní komplex je opravdu oázou klidu uprostřed města, a po vstupu jako byste se ocitli v jiné době. Červeně a modře omítnuté vnější zdi, vnitřní uličky plné muškátů, stinná zákoutí a pouze turisty rušený staletý klid je balzámem pro všechny smysly.

Turisticky nejvyhledávanějším městem v Peru je Cusco. V historickém centru se to hemží Američany, Holanďany, Francouzi a dalšími. Místní jim říkají „gringos“, zelenáči, a jsou za ně rádi, protože se na nich dá dobře vydělat. Spousta z turistů rozumí španělsky pouze základy (ano, ne, prosím, děkuji), a s takovými se dělají výhodné obchody. Mnozí z gringů ani neví, že ceny v obchodech se suvenýry jsou několikanásobně nadsazené a musí se smlouvat. Platí bez řečí požadovanou cenu a tím kazí obchodníky – když prodavač dostane párkrát takhle přeplaceno, logicky se pak už do smlouvání nehrne a dychtivě vyhlíží další naivky z bohaté, rozvinuté části světa.

 

  PUPEK SVĚTA

Cusco ležící v nadmořské výšce kolem 3500 metrů je mezi turisty zkrátka in. K tomu mu dopomáhá zařazení na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO, a také výhodná poloha – cestuje se odtud do Posvátného údolí na jeden z novodobých divů světa, Machu Picchu. V Cusku se snoubí tradice se spoustou památek někdejšího hlavního města Incké říše s moderním turistickým centrem oplývajícím velikým množstvím hotelů, restaurací a nočních klubů. Město žije ve dne i v noci.

Za vidění zde stojí centrální náměstí (samozřejmě se jmenuje Plaza de Armas), chrám slunce Korikancha, čtveřice inckých staveb ležící nad městem (Tambo Machay, Puca Pucara, Kenko a Sacsayhuaman). Velmi zajímavý je ale i každodenní život obyvatel Cusca, ať už přímo na ulici, nebo třeba v tržnici svatého Petra blízko vlakového nádraží, kde se dá výborně a levně posnídat, nakoupit potraviny, oblečení i suvenýry.

 

Text: Honza Šmikmátor

  Foto: Eva Jandeková

(prebraté so súhlasom vedenia časopisu TopLife)