Před čtyřmi lety jsme projeli napříč Islandem po staré vikingské stezce zvané Kjoelur. Putovali jsme na hřbetech původních, nikdy nekřížených koních, malých vzrůstem, ale silných, vytrvalých a neuvěřitelně obratných. Dobrodružství, které stojí za to zopakovat. Proto se znovu vydáváme s podobným záměrem do Britské Kolumbie. Do sedel!

Vancouver je překrásné město v zeleni s ultramoderní architekturou, nicméně neztratilo jistou milou provinčnost, hlavně ve starší, pečlivě zachovávané zástavbě. Po dvou dnech aklimatizace jej ale opouštíme, nastupujeme do otlučeného beechcraftu a odlétáme asi 250 km dál na sever.

Základnou pro naše putování bude Ts´yl-os (čti Sajlos) Park Lodge rodiny McLeanů na severním okraji stejnojmenného parku na břehu řeky Chilko. Park má rozlohu 233 000 ha a na jeho území žijí dodnes indiáni (v Kanadě se jim ovšem dnes politicky korektně říká First Nations – První národy) kmene Xeni Gwet´in, kteří se nyní podílejí na správě parku.

Ve srubu potkáváme naše spoluputovníky: pojede s námi manželská dvojice z americké Západní Virginie, dvě kamarádky z Anglie a jedna Kanaďanka, pak kuchař Austin a průvodci Karen a Jason. A naše skupinka sedmi Čechů. Dostává se nám krátkého školení o nebezpečích: medvěda grizzlyho uvidíme, ale s největší pravděpodobností nás nenapadne, stádo koní dělá spolehlivě dost hluku na to, aby mu to nestálo za bližší seznámení. Nicméně pušku s sebou pro všechny případy mít budeme. Měli bychom, při troše štěstí, vidět i orla, horskou kozu či bobry. Nepadejte, a vůbec zůstaňte zdraví, vracíme se, jen když někdo dostane infarkt nebo si zlomí vaz. Jídlo vezeme, nepřevařenou vodu budeme pít z řek, potoků a jezer. Průjem? McLeani to takhle dělají už skoro padesát let a ještě žádný nepotkali.

Pojedeme po Bramborovém pohoří s výhledem na Pobřežní hory (Coast Mountains), dostaneme se na Chilkotinskou náhorní plošinu, sejdeme k jezeru Tatlayoko a pak se obloukem po necelých dvou stech kilometrech vrátíme zpět.

A teď si postavte stany, ať se v tom procvičíte, bude se vám to hodit. Za hodinu sraz u koní!

V couralu na nás čekali svalnatí američtí quarteři. Toto plemeno se vyvinulo z koní, které do Ameriky přivezli angličtí a irští kolonisté v 17. století. Hned z první seznamovací vyjížďky bylo jasné, že jsou to silní, spolehliví „teréňáci“, ovšem občas mají svou hlavu…

Let´s go!

Ráno vyrážíme s pěti nákladními koňmi, které střídavě vedeme na volném laně za sebou, do prudkého kopce. Půl dne jen stoupáme ve vlnovkách do příkrého krpálu. Náš srub v údolí v nadmořské výšce asi 1350 m ztrácíme brzo z dohledu a teprve po poledni se dostáváme na hřbet do nějakých slabých 2000 m. Odměnou je nám dech berouví výhled na jezero Chilco a okolní hory se stále zasněženými vrcholky.

Večer rozbíjíme tábor v místě, kterému okamžitě dáme jméno Komárov. Komárů tu jsou mraky. Všichni se tlačíme k ohni a kouři, zapalujeme si doutníky a cigarety. Austin dělá (a bude dělat až do konce výpravy) na páru začouzených kastrolů a jedné čajo-kávové konvici se stoletou vrstvou zapečeného lógru skvělou večeři. My Češi se ještě dorážíme houbami, které rostou po desítkách všude kolem. Chceme dát ochutnat ostatním, ti ale s díky odmítají. Jediná Američanka se nebojí a dlabe s námi smaženici. Ostatní jsou trochu nesví – mají nám nepatrně za zlé, že tím, že zemřeme hned první den a pokazíme výlet. Až poslední den, kdy je evidentní, že nám každodenní houbové orgie neškodí, opatrně ochutnávají…Ale druhou porci? Ne, díky. Čertví, jestli na ně vy zatracení Slované nemáte vypěstovanou imunitu!

Ráno zjišťujeme, že se skoro polovina koní utrhla nebo se svázanýma předníma nohama utekla a odskákala před komáry domů. To nám to hezky začíná!

Pět dobrovolníků jede skoro celou štreku zpět, aby je eskortovali zpátky do „Komárova“. Potkáme je asi po 20 km – další parta ze srubu, většinou rybáři-muškaři nám je „vezou“ naproti. Přebíráme dezertéry a okamžitě obracíme zpět do tábora, kde zbylí mezitím vše připravili k odjezdu: máme před sebou dlouhou cestu, tak 25 km do druhého tábora. Celkem budeme mít my „zachránci“ večer v těle minimálně 60 km.

Po troše bloudění na sluncem zalité náhorní plošině konečně sjíždíme k bezejmennému jezeru. Za ním se tyčí hradba lesa, nad ní pás hor. Nádhera! Tentokrát přivážeme koně hodně pevně. Ráno sice žádný nechybí, zato mají někteří na nohou otlaky a odřeniny. Nevadí, stejně máme v plánu zůstat tu ještě jednu noc, nohy se ošetří a dnes bude jen krátká „kochací“ vyjížďka.

Vrtulník jako KPZ

Slunce pere, nicméně je v téhle výšce příjemná teplota, les omamně voní. Všichni odjíždějí, já zůstávám. Chci si užít širokodaleké samoty v tichu. Na rozkvetlé louce pár metrů od břehu najdu v trávě sluncem, sněhem a větrem vybělené, hrubě tesané, rezavými hřeby sbité sáně. Jak jsou tu dlouho? Sto let? Možná víc…Kdo je tu nechal? Kdo tu koho opustil? Podařilo se mu zachránit, anebo na nich umrzl a jeho kosti v létě roznesla zvěř a ptáci? Zima tu musí být krutá… A byla!

V noci jsem na sebe postupně nasoukal ve tmě stanu všechno, na co jsem přišel. Žádný div, ráno byla na stanu tlustá vrstva jinovatky. Opět zmizelo pět koní. Karen s Jasonem je prý začali stíhat ještě za tmy. Kdepak, vrátili se k snídani bez nich. Co teď? Jsme uprostřed cesty, k nejbližší civilizaci na každou stranu dobrých 100 km. „Well, nedá se nic dělat“, řekla Karen a naštvaně otevřela krabičku poslední záchrany, o které jsme netušili, že ji má s sebou. Vytáhla satelitní telefon a se skřípěním zubů zavolala vrtulník. Dorazil ani ne za hodinu, všechny naše bágly a zásoby si pověsil do sítě pod břicho a odklapal. Osedlali jsme tedy i nákladní koně a vydali se k předposlednímu táboru. Během dne jsme se shodli, že bylo štěstí, že koně zase „vzali roha“. Cesta přes další hřeben byla totiž tak zarostlá a plná polomů, že bychom se s nákladnými koňmi neprodrali, noc by nás zastihla určitě ještě vysoko v horách.

Ve výšce kolem dvou a půltisíce metrů jsme se konečně dočkali. V jedné ze sněhových kapes, ve výšce takových tři sta čtyři sta metrů nad námi, se v ostrém poledním slunci povaloval grizzly. Vítr šel k nám, ani si nás nevšiml…

Konečně se hřeben láme a začínáme klesání tak prudké, že musíme ze sedel a dlouho koně vedeme. Jak klesáme, stoupá teplota. Svlečení, už jen nalehko, dojíždíme k večeru k břehům jezera Tatlayoko. Obtížné terény jsou za námi, následující den si konečně zacváláme. Míjíme stromy zpracované kolonií bobrů, některé už uhryzené leží, jiné ještě balancují na tenké, ohlodané stopce. Večer přijíždíme k dalšímu opuštěnému, bezejmennému jezeru. Jdeme plavit koně, pak si v zapadajícím zlatém slunci zaplaveme sami. Moc nemluvíme, je to nepopsatelně krásné a smutné zároveň – poslední noc v divočině…

V ranním slunci balíme stany. Poslední snídaně v trávě, po chvíli chůze klus – a galop! Cváláme dlouho, místy až tryskem. Koně jsou odpočatí, my také.

Čas pro adrenalin

Poprvé za celou dobu se obloha zatahuje, i krajina je náhle zachmuřená, posmutnělá. Do toho najednou potkáváme na louce v lese hřbitov pokřtěných indiánů. Bizarní, trochu tajemné místo s mramorovými kříži a na nich exotická jména…

Ve spáleném lese sedí na špici ohořelé borovice orel bělohlavý. Naprosto bez hnutí, jako duch, nebo spíš hlídač klidu města mrtvých. Jako poslední sbohem před návratem do civilizace…

Autor: Marek Vašut

Text obetavo prepísala pani Katarína Dekanková